11. 9. 2017

O hledání místa


Naše město je, co se týče klidných a nerušivých míst, velmi přívětivé místo. Prakticky na každém rohu je místo, kde vás nikdo neotravuje, nikdo neruší a kde máte alespoň chvilku klid a soukromí. Pokud jde o les daleko za městem, pokud o veřejný park, každé místečko má své kouzlo s překvapením navíc.

K psaní a k přemýšlení nad důležitými otázkami života potřebuji mít absolutní klid. K mému štěstí se mi klidu bohužel nedostává, a tak jsem nucen opustit pohodlí domova a vyrazit na dlouhatánskou procházku – za honbou po "zapadlém" místečku našeho města. 

Překvapen v lese

Jako první jsem zašel do nedalekého lesa za humny našeho města a mylně jsem se domníval, že mi štěbetání ptáčků a šum přírody přinese alespoň nějakou inspiraci a životní sílu. To se však mělo změnit ve chvíli, kdy jsem spatřil prvního cyklistu, který byl pronásledován dalšími cyklisty. Sledoval jsem, jak si mě tito cyklosportovci při jízdě prohlíží a myslí si o mně nehezké věci. Sledoval jsem opovržené výrazy cyklistů a jakmile zmizeli v dálce lesa, uvědomil jsem si, že tady to prostě nejde. Pro introverta jakým jsem já tudy cesta nepovede.

https://i.makeagif.com/media/9-10-2017/MXyMQK.gif

 

Pohřben v knížkách

Druhou zastávkou, kde bych mohl mít trochu soukromí, byla místní knihovna. Ano, trochu soukromí jsem tam měl, ale jen když tam nikdo nebyl a i přesto jsem cítil pohledy místních knihbab. Knihovnu považuji za své útočiště, ale pokud mám něco napsat, sem inspirace asi nedorazí. Nemám rád, když na mě někdo neohrabaně čumí, ačkoliv drbaní knihbab má něco do sebe...

 

Ve společnosti odpadků

Třetím místem k chytání klidu, soukromí a inspirace je městský park. Naše město má dva parky. Ano, náš zapadákov si může dva parky dovolit! V prvním parku by to šlo, avšak hluk dopravních prostředků shledávám silně rušícím. Musím si dávat pozor. Občas se zde objevují velmi zajímavá stvoření. Stvoření, která po návštěvnících parku vyžadují peníze nebo provaz pro sebevraždu, jak jsem měl nedávno možnost poznat. Pokud se k vám toto individuum jakkoliv přiblíží, automaticky prcháte, nejste-li hrdina.

Druhý park je o něco lepší. Hluk dopravních prostředků zde slyšíte pouze minimálně. Procházející lidé si vás ani nevšimnou a pokud ano, zřejmě vás budou odsuzovat jako zmiňovaní cyklisté. Večer se zde shromažďuje místní omladina – rozuměj namachrovaní týpci – a tak musíte vyklidit pole nebo si vás dají jako doplněk k jejich alkoholu. Někdy se prostě musí ustoupit. Jak se říká: „moudřejší ustoupí“ a to v tomto případě platí dvojnásob.



Jak jsem říkal, hledání ideálního nerušeného místa je v našem městě nadlidský úkol. Všude jsou ruchy! Všude jsou drzí lidé! Všude jsou odpadky! Introvertovi jako jsem já to dělá problém a jaký! I při psaní tohoto článku mi dělaly společnost prázdné lahve od piv, krabičky od cigaret a kondomů a to jsem prosím pěkně nebyl jejich majitel! To přináší inspiraci jako prase!
Neztrácím však naději. Kamarádka mě informovala, že zná místo, kde je to úžasné, a se kterým budu spokojen. Snad mi ho jednou ukáže, jakmile si vzpomene na trasu.

Možná jednou...

4 komentáře:

  1. Ve Frýdku jsou taky parky plné odpadků. Lidi se prostě neumí chovat. :(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Všude jsou parky plné odpadků! No jo, ale co s tím naděláš? Lidi jsou prasata!

      Vymazat
  2. Pohledy knihbab mě dostaly :D
    Já se taky považuju za introverta, ale tvořím zásadně doma. Už jsem si na ten ruch nějak zvykla. Ven chodím ráda, dokonce občas minu i podobná místa, jako jsou ta zmiňovaná, ale tvořit tam nemůžu. Asi prostě nejsem ten typ člověka, co by si sedl do kavárny a pustil se do tvorby románu.

    Lory Humble

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Obdivuji tě, že sis dokázala zvyknout na ruch, který máš doma. U nás neustále někdo ječí (většinou matka) a většinou někdo něco chce. Nejde tu v klidu pracovat... Mám rád při práci samotu.

      Vymazat