4. 9. 2017

Zlatá střední


 Když začala má nová etapa života a já jsem to dotáhl tak daleko, že jsem byl nucen opustit pohodlí základní školy a nastoupit na střední školu, nepomyslel jsem si, že tento přechod změní můj život od nejspodnějších základů. Ano, očekával jsem změny, ale nikoliv takové změny, které ovlivní celou mou existenci na tomto zkaženém světě.

Prázdniny netrvaly dlouho a já jsem začátkem tohoto týdne začal chodit do pekelného finálního čtvrtého ročníku, kde mě bude čekat ona mocná komise, která ohodnotí mé vědomostí – spíše nevědomosti a zjistí, jak moc jsem za celou střední školu pracoval. Ehm, nepracoval. Bude to ročník, který bude nejhorší ze všech předešlí tří let. Bude to ročník, kdy (ne)získám onu důležitou maturitu – ono potvrzení o mém studiu. Bude to ročník, po kterém bude následovat opáčko nebo odstartuje sérii mých plánů do života. Jen bůh zná odpověď na otázku, zda-li uspěji nebo ne a jelikož boha nechci příliš obtěžovat, nechám se raději překvapit.

Čtvrťák bude ročníkem, který mi něco dá ale vzápětí mi i něco vezme. Vezme mi to oč jsem poslední tři roky bojoval a mohu-li říci, bitvu jsem vyhrál. Ptáte se oč jsem bojoval? Mile rád vám to povím.

 …o přátele
Na základní škole jsem neměl mnoho přátel. Popravdě jsem měl pouze dva „pravé“ přátele a i ti mne několikrát podrazili nohy, kdy jsem je nejvíce potřeboval. Byl jsem velký hňup, že jsem s nimi tehdy zůstal, ale nezbývalo mi nic jiného – neměl jsem nikoho. Celá naše třída obsahovala především holky, a i pro ně jsem nebyl dostačující! Byl jsem tlustý, hnusný a příliš introvertní, abych byl jejich kamarád. Neříkám, že se něco změnilo, ale tehdy to bylo takové… nemastné a neslané. Příchod na střední školu vše změnilo k lepšímu. Se mnou na školu šlo i několik mých bývalých spolužáků, ale ti šli na úplně jiné obory, než jaký studuji já. Jen dva lidé z mého bývalého kolektivu se mnou zůstali. Na střední školu mám partu sedmi opravdových přátel a jeden z nich je dokonce něco více než jen přítel. Je moje rodina. Je moje všechno. Jen těžko bych si představil život bez této party a to všechno vděčím shodě okolností – jedné úžasné chatce na adaptačním kurzu, která nás dala dohromady. Bude to strašná rána, až se všichni po maturitě rozprchneme po celém světě a půjdeme se hnát za vlastními cíly. Doufám, že se tak nestane a budeme se i nadále vídat. 

Já a moji přátelé
…o sebedůvěru
 Na základní škole jsem byl strašně hluboký introvert. Pokud by se dala má introvertnost změnit na stupnici od 1 do 10, řekl bych, že to byla devítka. Bál jsem s každým jen promluvit, natožpak zahájit velký dialog a to byl zřejmě důvod proč jsem neměl nikoho. Až na rozlučce na konci deváté třídy jsem si uvědomil, jak mi všichni budou chybět, ale současně jsem byl i rád, že vypadnu z tohoto kolektivu a tajně jsem doufal, že se na mě usměje štěstí pokud jde o kamarády a přátele. Jsem šťasten, že se tak stalo. Jak to vidím z dnešního pohledu? I přes to, že se stále klepu jako ratlík, když mám mluvit s někým, kdo je pro mne neznámý člověk, řekl bych, že dělám pokroky. Plným extrovertem zřejmě nikdy nebudu, ale už nejsem takový strašpytel jako kdysi. Tím, že se blížím k cíli – k mé vysněné maturitě, mi dává sebevědomí v sebe sama. Něco jsem dokázal, byť jsem jen teprve dokončil třetí ročník. Něco teprve dokáži. Stačí si jen věřit a dřít pro to. Jsem schopný zařizovat akce, mluvit s lidmi na úrovni, chovat se jako gentleman. Toho všeho bych ještě na základce nebyl schopen. Někdy mé schopnosti přinesou kladný efekt a někdy zase opačný. Takový je život. Jediná věc, kterou bych na sobě zlepšil, co se týče mluvení je, že musím zvýšit hlas. Lidé, se kterými se bavím, si stěžují, že mluvím až příliš potichu. Sebevědomí mi dávají moji přátelé, moje kamarádka Janča, mé zkušenosti a především moji nejlepší přátelé Pepa a Lukáš. Děkuji!

...o zkušenosti
Tím jak něco nového zkouším a zkoumám, umím toho víc a víc. Jsem rád, že někoho jiného mohu učit věcem, kterým se učil já. Tím jak kulturně rostu, poznávám víc a víc společenských konvencí. Vím něco, co lidé, jenž jsou kolem mne, neví. Na střední škole se z oboru učím mnoha věcem, kteří lidé kolem mě neznají. Nejde jen o zkušenosti z oboru nebo společenské skilly, jde tu o mnoho víc. Jde tu o celkový rozvoj mé osobnosti. Za to vše vděčím této etapě života – formuje mě. Formuje každého z nás.

…o fyzickém já
Kluci v mém věku se především snaží o to, jak by se zalíbili. Pracují na svém těle. Pracují na svém „pekáči buchet“, na svém zadku, na svých bicepsích, na svém ksichtě atd. Velmi rád bych řekl totéž, nicméně naše domácnosti mi tyto činnosti nedovoluje provozovat. Jsem tlustá a hnusná koule. S tím v současné době nic nenadělám, protože to zkrátka nejde. Podmínky, ve kterých žiji, mi to nedovolují. Zapřísáhl jsem se, že na svém vzhledu budu pracovat, jakmile opustím svou domovinu. Musím hledět vpřed! To však neznamená, že nemohu sportovat, že? Sportovat jen tak pro zábavu. Střední škola odstartovala mou zálibu v bojových sportech. Nejradši mám boj s holí nebo s mečem. Velmi dlouho mě trvalo, než jsem přišel na to, jaký sport mne bude bavit. Jelikož jsem silně nesportovní typ člověka, nejde mi zhola kromě boje vůbec nic. Nejde mi fotbal, florbal, basketbal a ani nic jiného, a proto jsem na tělocviku takové poleno! Na základní škole jsem nedělal vůbec nic. Nestaral jsem se o svůj vzhled, sport a jediné co mě zajímalo byly hry, jídlo a spánek. 

…o představách na svých plánech
Na základní škole jsem nemusel zařizovat nic, neboť všechny záležitost, dokumenty a formuláře řešili moji rodiče. Střední škola mě naučila, jak s těmito „elementy“ pracovat a s rostoucím věkem se stala moje povinnost, abych si vše začal zařizovat sám; věci do školy, doktory, úřady apod. Zpočátku jsem byl úplně vedle. Tolik věcí… Bylo to jako byste hodili rybu z vody přímo na souš. V současné době v tom umím alespoň částečně chodit, ale stále se mám hodně co učit. Věci jako například, jak to chodí u právníků či jak zaplatit inkaso nebo daně budou pro mne v budoucnu nedocenitelné a raději se tomu budu učit už teď, než abych se v budoucnu složitě učil, až se tyto záležitosti naskytnou. Střední škola mě naučila zodpovědnosti sama za sebe! 

Pokud ještě chodíte na základní školu, 
vezměte jed na to, že i vás tyto věcí časem potkají. Jim prostě neutečete. Neutečete od vlastní zodpovědnosti. Neutečete vlastní budoucnosti. Abych pravdu řekl, tento článek se ubral úplně jiným směrem, než jakým jsem zamýšlel. Jestliže jste osoba, jenž studuje střední nebo vysokou školu, přeji vám mnoho štěstí k jejímu dokončení. Tehdy – na základní škole – jsem si nikdy nepomyslel, že na střední poznám tolik skvělých lidí, učitelů a že se budu muset učit tolika věcem. Jsem za to rád, ale zároveň se i děsím událostí, které budou následovat po maturitě. Nyní je však nutné obrátit svou pozornost na čtvrťák a řádně se připravit na maturitu. Chci, aby se mé plány splnily. 
Doufám, že se splní…

6 komentářů:

  1. Konečně nějaký sympatický kluk bloger :) na základce jsem to měla hodně podobné jako ty, ale se mnou se to bohužel táhlo i na střední. To se naštěstí změnilo ve třeťáku, protože jsem šla do tanečních a našla tam skvělého přítele a partu přátel. Jsem introvert, ale teď při nástupu na VŠ už nemám tak nízké sebevědomí jako dřív a doufám, že už neuslyším, jak moc jsem tichá a není mě slyšet :D hodně štěstí do čtvrťáku, maturita vypadá jako strašák, ale když ji člověk má v kapse, tak zpětně vidí, že na tom vlastně nic nebylo, držím palce :)

    Lady Lenna

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, jsem rád, že někdo ví, jaké to je. :)

      Vymazat
  2. Ano, chodím ještě na základku. Nebo spíš už zas... :D
    To je dobře, že ti střední přinesla tolik hezkého. :) Já jsem si docela potrpěla i na gymplu, i když samozřejmě ty kladné stránky tam byly taky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na všem se najde něco hezkého. Skoro. :D

      Vymazat
  3. Připomněl jsi mi má léta na gymnáziu, kdy jsem zažíval muka. Taky jsem se děsně bál maturity, ale i když se to lehce říká, vážně nemá důvod stresovat se s ní takhle brzy. Nakonec to zvládneš, ani nebudeš vědět jak. :-) Můj život se "rozběhl" skutečně až na vysoké škole, kde jsem poznal své nejlepší kamarády a s nimi spojené zážitky.

    To všechno, o čem píšeš, jsem zažíval také, a myslím že hromada dalších introvertů. Jak píšeš, život Tě bude formovat, časem čověk získá větší sebejistotu a co je hlavní, přestaneš se tolik zajímat o to, co si myslí druzí, a začneš se skutečně realizovat. A v tom okamžiku se všechny tyto zkušenosti promění ve velké dary, to je slib se zárukou! :-) Já už jsem starý kmet v prváku na magistru, ale aspoň Ti mohu dát pohled z budoucnosti od někoho, kdo prožíval podobné věci jako Ty.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jerry, to je moc milé, co píšeš. Vážím si toho. Třeba máš pravdu. Třeba se můj život skutečně "rozběhne" až na vysoké, pokud tam půjdu. Třeba ne. Vše je to ve hvězdách. Je nutné však žít přítomností, nikoliv budoucností. Jsem rád, že mám současné přátele.

      Vymazat