2. 10. 2017

Škola snů


Naše škola je boží. Kamkoliv se na naší škole podíváte, tak tam jen něco zázračného a zajímavého. Jeden nefungující 3D projektor tady, pár nových počítačů tamhle, slibovaná ryba tuhle... Zkrátka je z čeho vybírat. Tímto článkem samozřejmě nechci snižovat reputaci naší školy i navzdory faktu, že se o ní v tomto článku přesněji nezmíním, chci jen poukázat na to, jak by výuka na školách neměla vypadat a na to, že se sliby mají plnit! 

Sliby, chyby!

Domnívám se, že naše škola je nejhorší v celém městě, ba i okrese. Někteří učitelé si dělají co chtějí, někteří si klidně odejdou uprostřed hodiny ven zakouřit, jiní jsou zase až moc důkladní ve věcech, které jsou pro náš obor naprosto irelevantní. Tak či tak, když jsme na tuto školu nastupovali, bylo nám slibováno, že dostaneme vlastní tablety, budeme pracovat na úkolech prostřednictvím počítače, budeme využívat nejmodernější techniku, nebo že budeme pracovat s 3D projektorem, který naše škola vlastní jako jediná v celém okrese. Ano, vlastní, nicméně jsme jej viděli v provozu jen jednou, a to ještě při testu! Důležité je, že se s ním škola při dnech otevřených dveří pyšní. To, že se nepoužívá je věc druhá.

Nejde jen o projektor. V prváku nám pan ředitel sliboval, že nám ukáže skutečného rejnoka a stane se naším jakýsi třídním maskotem. Myslíte, že jsme ho viděli? Máte, pravdu! Neviděli! Bylo nám slibováno, že zvětší šatny. Ha! Ha! Na zvětšení šatem čekáme dál. Stále se v šatnách mačkáme jako sardinky. Je celkem k pláči, že se nám něco slíbí, a potom se to nedodrží. Správné by bylo, kdyby nám nic nebylo řečeno do té doby, než by ředitel měl písemně napsáno, že se něco bude dít a že se to skutečně stane.


Nefunkční nové počítače?

Povím vám jeden zážitek, který se mi ve třeťáku stal.

Máme hodinu programování, zapínám počítač, čekám deset minut než se načte. Otevírám program Visual Studio, který se po dalších deseti minutách konečně načte. Založím si nový nový konzolový projekt, čekám dalších pět minut, než se založí. Projekt se založil, nyní mohu pracovat. Napíši „Console.Writeline(„napiš jakékoliv písmeno“); a program spouštím. Program se nespouští, konzole nikde. Minuta uběhla, konzole nikde. Visual Studio se seklo a nechce odpovídat. Čekám minutu, Visual Studio neodpovídá. Mezitím si stačím dojít do automatu pro kávu a vrátit se zpět do učebny. Visual Studio konečně odpovídá ale nemohu pracovat. Co to? Licence Visual Studia expirovala? Zvedám ruku, hlásím to učiteli, ten mi odpovídá, že na všech počítačích je nová zaplacená licence. Tak proč mi to nefunguje? Aha, já pracuji na starém počítači. Licence je nová na všech nových počítačích, nikoliv na zbylých starých třech počítačích. Nevadí. Přesouvám se na nový počítač vedle a zapínám jej. Nemohu se přihlásit do sítě. Zvedám ruku, hlasím to učiteli. Ten mě oznamuje, že tento počítač nefunguje už dlouho i přes fakt, že je nový. Nevadí. Zvedám se, stěhuji se k prvnímu neobsazenému počítači hned u dveří. Zapínám jej, přihlašuji se, čekám než se mi na něm založí profil. Zapínám Visual Studio, po zbytek hodiny čekám, než se konečně načte. Hele, zvoní! Počítač vypínám. Co jsem za tuhle hodinu udělal? Nic! Vyzkoušel jsem tři počítače a ani jeden pořádně nefungoval.

Skvělá historka, nemyslíte? A to musím poznamenat, že jsme pracovali v nejlepší počítačové učebně na škole! Na celé škole máme celkem tři počítačové učebny. Dle mých propočtů, tři počítačové učebny pro celou školu (zvláště pro IT obor) je hodně málo.  
Tyto učebny se dají rozdělit do třech kategorií:
  1. Nejhorší počítače ever, co pamatují ještě válku.
  2. Počítače, které nejsou tak špatné, ale jsou ve velmi malé učebně.
  3. Počítačová učebna, která prošla upgradem počítačů. Většina počítačů je nových a podle informací i výkonných, ale tři jsou pořád zastaralé a pomalé.
A takové jsou počítače na naší škole. O školních noteboocích se nemusím ani zmiňovat. Ty používají jen učitelé, někdy i studenti v případech nouze. Ty jsou ještě pomalejší než v počítačové učebně číslo jedna. Když na jednom z nich otevřete jen správce úloh, celý notebook se zhroutí.

Tohle bych někdy se školními počítači udělal...

Pohoda, klídek a tabáček...

Jak jsem již říkal na naší škole existují i zvláštní exempláře učitelů, kteří si klidně v průběhu vyučovací hodiny odejdou si zapálit před školu cigárko a vůbec se nic neděje. Zajímavé. Ředitel o tom ví a nic proti tomu nepodniká. To by mi tak nevadilo, protože my – jakožto „ajťáci“ tyto učitele vůbec nemáme. Vzhledem k tomu, že jsme ve třeťáku pracovali na ročníkových pracích a já jsem si vybral téma, který vedl jeden takový učitel, začalo mi to vadit. Nestalo se mi, že jsem si musel dávat s učitelem tzv. „rande u popelnic“ - konzultace k mé ročníkové práci, ale že měl mou ročníkovou práci úplně v šunce. Od momentu, kdy jsem tomuto učiteli poslal první verzi mé ročníkové práce, jsem cítil, že se tomu vyhýbá. Svou ročníkovou práci jsem již hotovou odevzdal a stále si myslím, že se na ni ani jednou nepodíval. Z tohoto důvodu jsem musel otravovat další dva učitele, abych se alespoň něco dozvěděl, co mám na své práci špatně. I přes to, že v mé práci bylo mnoho chyb, můj posudek byl zcela bílý. Panu konzultantovi vůbec nic nevadilo, vše jsem měl správně a měl jsem navrhlou čistou jedničku. Byl jsem šťasten, když celá tato estráda s ročníkovými pracemi skončila a já si mohl oddechnout.


A pak jsou tu učitelé, kteří jsou praví opak těchto „pohodářů“. Vše berou moc vážně, vše je špatně, vše se musí opravit. Někteří jsou až přehnaně puntičkářští. Já osobně jsem rád za konstruktivní kritiku, ale někdy je toho až příliš... 

"Pane učiteli, takhle to nemáme dělat! "

Chvíli zůstanu u naších ročníkových prací. V průběhu psaní našich pracích jsme se setkali s mnoho učiteli, kteří si naprosto protiřečili. Jeden učitel nám řekl, ať tenhle text upravíte takhle, druhý učitel nám řekl pravý opak a milá paní učitelka rozvrátila všechny rady, které nám tito dva učitele dali. Hezký, nemyslíte? Každý si protiřečil, každý tvrdil pravý opak. Já jsem však na to šel jinak. Po celou dobu, kdy jsem pracoval na své ročníkové práci, jsem si psal s naší paní učitelkou, která organizovala a pro letošní třeťáky organizuje všechny ročníkové práce. Dávala mi rady a tipy a já jsem se podle nich řídil. Věřil jsem spíš jí, protože ona to vedla. Kdybych však neposlechl i ostatní učitele, měl bych problém. Snažil jsem se, abych víceméně splnil všechny podmínky všech učitelů, kteří nám dávali tipy, a proto má ročníková práce vypadala všeljak.

Den před odevzdáním...


Myslím si, že by se celý pedagogický sbor měl domluvit, jak mají studenti své ročníkové práce vytvářet, aby pro příště nedocházelo k těmto komplikacím. Měl by se sestavit podrobný návrh se všemi eventualitami jak a co má správně být. Učitelé by si neměli protiřečit!

Naše škola bere tyto ročníkové práce až příliš vážně. Chápu, že nás to má naučit pracovat s odborným textem a citacemi, ale nemělo by se to brát tak vážně. Má kamarádka, která chodí na gympl, měla na ročníkovou práci více než rok. A my? Několik měsíců! Všechno musí být eňo ňuňo! Nesmí tam být žádná chybička! Jak gramatická, tak i stylistická! Mám však teorii. Ročníkové práce nás mají naučit správně a odborně psát a následné obhajoby nás mají naučit řádně mluvit. Má oblíbená paní učitelka mi řekla, abych to celé bral jako přípravu k maturitě. 

Cenzura? To snad ne!

Jak na základní škole, tak i na střední jsem se přihlásil do psaní školního časopisu. Na základní škole mne to strašně bavilo. Měl jsem za to známky, které mě zlepšovaly výsledný průměr. Na střední se to však změnilo. Před příchodem naší třídy na střední školu zde neexistovalo nic jako školní časopis, a proto někteří jedinci z naší třídy s tímto nápadem přišli. Můj spolužák, který je výborný ve vytváření webových aplikací a aplikací obecně, vytvořil redakční systém, na který jsme konečně mohli psát nějaké články. Páni, to byla oslava. Taky jsme se dostali do novin, ale postupem času jsme si začali uvědomovat proč to vůbec děláme a k čemu? Nic za to nemáme, děláme to ve svém volném čase a nic to nepřináší - žádná zpětná vazba není. 

Dalším problémem bylo, že pan učitel, který na to celé dohlížel, začal mazat některé naše články, které nebyly přesně podle jeho gusta. Chápu, že se v některých článcích mohly objevovat dost závažné gramatické chyby. To bych toleroval, ale netoleruji to, když někdo maže nebo upravuje články, kde se objeví něčí názory. Názory, které jsou spíše negativní. 

Můj kamarád píše do jednoho nejmenovaného časopisu, který se zabývá operačním systémem Windows a produktech Microsoftu. Zpočátku vkládal do našeho školního časopisu i články, které byly a jsou primárně určeny pouze pro nejmenovaný časopis. Uvědomil si však, že to k ničemu není. Proč by měl vkládat takové články, za které primárně dostává peníze ještě do našeho školního časopisu, kde nedostane vůbec nic. 

Já osobně jsem psal jen tak pro zábavu. Zpočátku jsem věřil, že se tento školní časopis nějakým způsobem rozroste, a že do něj budou chtít psát i další lidé ze školy. I když to nerad přiznávám, mýlil jsem se. V současné chvíli je školní časopis mrtvý. Nikdo do něj nic nepíše a mé nadšení opadlo. Je jen otázka času, kdy školní časopis bude úplně odstraněn.



Na naší škole by se našlo mnohem víc chyb, ale tyto, které jsem zde zmiňoval, jsou takové nejzávažnější. Zjistil jsem však, že věci jako jsou tablety, 3D projektor a podobně, jsou jen zástěrky pro to, aby škola měla co nejvíc studentů a tím pádem i peněz. První dva měsíce škola musí udržet studenty, protože za ně pak získá peníze. Po uplynutí prvních dvou měsíců studia na této škole začnou studenti poznávat, jak se vlastně věci mají. Mám-li být upřímný, kdybych nebyl už nebyl ve čtvrťáku, nejradši bych přestoupil na jinou školu. Na školu, kde se sliby plní! Ve skutečnosti jsem na tuto školu šel jen kvůli mé matce, neboť mě do toho donutila. Chtěl jsem jít studovat do Prahy, ale co se dá dělat... Jsem rád, že jsem na této škole alespoň našel svého nejlepšího kamaráda, kterému věřím, a se kterým trpíme společně. 

Povězte, jsou na vaší škole také nějaké věci, které vás štvou? Nebojte se je napsat do komentářů... Budu velmi rád.

4 komentáře:

  1. Naše škola se pořád vychloubala tím, že je prestižní a přitom tam bylo spoustu nesmyslných zákazů, učitelé odborných předmětů nevěděli o čem mluví a tak... jinak ty nefunkční počítače jsme taky občas zažili, ale naštěstí to nebylo nic běžného :D

    LADY LENNA

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pro tyto školy je důležité je jen jedno - money, money a money! Čím víc studentů, tím víc money! A to, že má škola nejmodernější techniku, je jen zástěrka, aby dostali studenty, za které budou mít money.

      Vymazat
  2. Moje střední mě nasírala úplně celá :D. Taky se prezentovala jinak na dnech otevřených dveří, než jaká byla doopravdy. Pak jsem šla na VOŠ a teď jsem na VŠ a od těch jsem už naopak neměla očekávání vůbec žádné, po mé zkušenosti se střední. A VOŠ i VŠ mě velmi příjemně překvapily, opravdu moc příjemně, a to překvapení bylo skoro na úrovni šoku. Jsem nadšená, že jsem si dobře vybrala alespoň tyto školy :).

    http://martinabetak.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přeji ti hodně štěstí s VŠ.
      Ano, i naše škola se reprezentuje jinak na dnech otevřených dveří. Učitelé se snaží zamaskovat nedostatky školy a VELMI pečlivě vybírají studenty, kteří jim budou pomáhat, a kteří novým příchozím lidem nic nevyzradí.

      Vymazat