27. 11. 2017

O lidech


Vždy, když je venku hezky, velmi rád chodím ven na procházky. Nejraději mám místa, kam moc lidi nechodí. Mohu si tak pročistit hlavu a hlavně je to dobré pro zdraví. Uklidňuje mě to štěbetání ptáčků, ten šum slabého větříku, je to takové... osvěžující. Příjemná změna od běžné rutiny ve společnosti, jež zažívám každý den. Na své procházky si rovněž beru i svůj foťák, abych se mohl zdokonalovat ve fotografování a abych jednoho dne mohl dosáhnout takové kvality fotek, kterou dělají profesionální fotografové i navzdory faktu, že nevlastním zrcadlovku.

Naše město má spoustu míst, kam si lidé mohou zajít a odpočinout. Já osobně radši chodím do přírody daleko za město. Nikdo tam nechodí, nemusím se přetvařovat a nemusím se strachovat z těch monster společnosti. I přes to všechno, někdy si sedávám na lavičku do parku a rád sleduji dění okolo. Sleduji lidi, kteří prochází kolem mě. Někdy je to opravdu zážitek. Sám se divím, jaká individua naše město dál skrývá. Když je horko, je to ještě horší.

Napadlo mě, co kdybych sepsal všechny lidi, kteří kolem mě projdou? Bylo by šílené sedět celý den na jedné opuštěné lavičce v parku a sledovat všechny lidi, kteří se zde objeví. Nejradši chodím ven od 15 do 19 hodin. Je světlo, zapadá sluníčko, lidé se vracejí domů. Ideální čas. Nevím, jestli to mám brát osobně, ale buďto jsem tak ošklivý, že se lidé bojí chodit kolem mě nebo je to náhoda. Moc lidí kolem mě neprošlo, ale i přes to se našlo pár statečných. Kdo to byl?

Láska nebeská

Ve zkratce – zamilované páry. A je jedno, jestli je to on a ona, on a on nebo ona a ona. Drží se za ruce, dávají si pusinky a říkají si, jak se strašně moc milují. Občas jim závidím. Já nemám nikoho s kým bych mohl tohle provozovat. Když si ale představím, že je možné, že zanedlouho holka dá klukovi košem kvůli jinému s kým by se mohla vyspat, je mi toho kluka líto a jsem rád, že neznám žádnou holku, která se chová jako… „lehká děva“. Mám v tomhle asi štěstí. Naneštěstí pro mě, furt jsem ve „friendzone“. 


Osamělá mamina

Ženský, který před sebou tahají kočárky s malými ďáblíky, kteří nikdy nezavřou hubu. Zajímavé je, že u sebe nemají své manžely jako doprovod. Jsou opuštěné? Mají manžela ještě v práci? Jsou lesby s adoptovanými dětmi? Těchto žen je mi také líto. Nemají u sebe nikoho. Táhnou před sebou balvan zvaný kočárek a ještě balancují s taškami nákupu. Jak smutné.

Pan záhadný

Nevím, jak bych nazval tohoto muže. Projde kolem mé lavičky, několikrát se na mě podívá a sedne si naproti. Já – poslouchající koule se sluchátkami na uších po očku sleduji tohoto muže. Nepřestává se na mě dívat. Sleduji ho tak, abych se nedalo poznat, že ho vlastně sleduji. Sledujeme se navzájem. Pokouší se o nějaký druh hypnózy? Je homosexuál a já jej vzrušuji? Líbí se mu má sluchátka? Začínám být neklidný. Pomalu se začínám balit. Schovávám telefon, beru tašku a zvedám se. Než si stihnu vše uklidit, záhadný muž náhle zmizel. Rozhlížím se kolem a nikoho nevidím. Začínám být lehce vyděšený. Usazuji se zpět na lavičku a pokračuji ve své práci a poslechu písniček. Pořád ale přemýšlím nad tímhle chlápkem. Není to ale ve mně? Pomýšlím si. Co když se nedíval na mě, ale na krajinu za mnou? Říkám si… Je to zajímavé, ale mám obavy, aby mě cestou domu nepotkalo nečekané překvapení. Asi jsem trochu paranoidní. 
 

Věčný workoholik

Chlápek projde kolem mé maličkosti, v ruce drží telefon a neustále telefonuje. Zatímco v jedné ruce drží u ucha telefon, ve druhé má tablet a něco píše. Překvapuje mě, že mu ten tablet nespadne. Mně by už dávno spadl. Zřejmě má s touhle problematikou mnoho zkušeností. Co mě ale nejvíc udivuje je jeho sako. Jak může mít člověk v takovém horku celé sako? Chlápek projde kolem mě a vůbec si mě nevšimne. Asi jsem duch. Není se čemu divit, jeho mozek zpracovává náročné procesy. Chápu to, znám to od počítačů. Zvládání telefonátu a ještě k tomu psaní emailu na tabletu není nic lehkého. I přes to, že ho pronásleduji a mírně zkoumám jeho tablet, jsem stále v roli ducha. Nezavadil o mě ani pohledem. Ztrácím trpělivost a vracím se zpět na svou vyhřátou lavičku. Zvláštní. Tenhle člověk by si měl dát přestávku a uvolnit se. 
 
Zdroj: Twitter

Sociální mistrně

Mladá holčina, kolem dvacítky, s nejméně pětkami kozami, se věnuje svému mobilu, kde má otevřenou pěknou řádku aplikací, ale největší pozornost spadá Messengeru. Vidím na jejím telefonu nejméně pět lidí. Protáčí se mi panenky. Já sotva zvládám odpovídat naráz dvěma lidem, natožpak pěti. Tahle holčina to má v krvi. Zvládá to dokonale! Že bych za ní přišel a požádal ji, aby mě naučila, jak to dělá? Jak stíhá tolik lidí naraz? Jak stíhá psát tolika lidem naráz? … Aby nedošlo k nedorozumění, že? Podívá se na mě a sráží mě pohledem. Vracím se na lavičku s vědomím, že jsem narazil na jednu pořádnou štětku. A štětky přece nemají rády kulaté kluky, že?

Závodní družstvo dědečku

Něco se děje. Hudbu mám na maximum a i přes ni slyším nějaký hluk. Zdály se ke mně blíží roj nějakých lidí. Jak překvapivé v parku, že? Až později si všimnu zastaralé kůže, nulového výkonu (pro některé) a mužských oblých postav. Jsou to dědečkové! Dědečkové na kolech! Závodní družstvo se hlemýždím tempem blíží k mé pozici. Zřejmě mám dostatek času utéct. Pomalu se balím a rychlostí světla projedou kolem mé zadnice. Páni, takový výkon! Něco se muselo stát! Asi se posílili modrým nápojem pro sportovce. Babičky z nich musí mít radost, že jsou v takovém vysokém věku stále… „použitelní“. Otočím se a zdálky vidím nějaký rozmazaný flek. S úsměvem jim mávám.

Vojenský trpaslík

Copak se to ke mně blíží? Je to malé a roztomilé. Výškou se to může rovnat zahradnímu trpaslíkovi. Postupně zjišťuji, že je to nějaké dítě v maskáčovém oblečení. Taková škoda, už mi tam chybí jen nějaká zbraň na zádech. S tou roztomilostí jsem to trochu přehnal. To pískle se na mě podívalo a už z pohledu mi bylo jasné, že mě čeká smrt. Jen ta představa mě děsila. Osmnáctiletého jedince zabilo desetileté dítě. Představoval jsem si, jak by to vypadalo v novinách. Nadpis jako prase a popularita vysoká. O mém ztrapnění by jistě slyšela půlka světa. Mně by to však bylo jedno, byl bych mrtvý. Přísným pohledem jsem tomuto trpaslíkovi naznačil, kdo je tu pán a trpaslík přidal na tempu. Ale jak se to na mě dívalo, jistě si to o mně myslelo ošklivé věci. Není se čemu divit, chování dětí dnešní generace je poněkud rozdílné… 

https://i.pinimg.com/originals/bd/10/fe/bd10fe4573de5d5caf77b371a146bbe9.jpg
Zdroj: Pinterest.com

Hospodyňský babochlap

Zase se něco blíží. To není možné! Svůj pohled ze svého nadupaného mobilu přenáším na jakési individuum s odpadky v ruce, přesněji v taškami odpadků v ruce. To ty odpadky chce vyhodit přímo tady v parku? To, co mě ale nejvíce zaráží je jeho (nebo její) outfit a obličej. Je to muž nebo žena? Z perspektivy sedící koule na lavičce to nelze poznat. Oblečení to má spíše ženské. Obličej to má spíše mužský. Sem tam zahlédnu i známky kníru. Asi nějaký transvestita. Zhoršuje se to. Blíží se to přímo ke mně. Očkem si začínám plánovat nouzové únikové trajektorie. Uff, vyhnulo se mi to obloukem. Pokládá to odpadky na nedaleký trávník a mizí to mezi stromy. Taková nestydatost! Taková péče o životní prostředí! Proklínám celý svět a vracím se ke svým písničkám.

Pan nahý

Sice jsem zvyklý na kulatost mého bříška, ale nejsem zvyklý na pohled kulatých bříšek jiných lidí. Já bych si nikdy netroufl jít parkem bez horní části oblečení a s takovým panděrem jako měl tenhle chlápek. Chlápek, kterého odhaduji kolem čtyřicítky, měl uplé kalhoty, které „nadzvedávaly“ jeho pivní břicho. Byla to velká stará opice v tlustém provedení. Přímo šukézní! Snažil jsem se toho chlápka ignorovat, ale nešlo to. Počkal jsem si, až odejde z mého zorného pole a vrátil jsem se zpět ke svým písničkám, jak jinak. Byl to příšerný pohled. Snad to na mě nezanechá nějakou psychickou újmu.
 

Nestydatá cyklo-důchodkyně

To nejlepší na konec! Zrovna jsem se chtěl vrátit domů. Začal jsem si balit všechny své věci a v tom se kolem mě objevila stará důchodkyně na kole. To by nebylo tak strašné, kdyby jí však nebyly vidět její… vnady. Málem to se mnou seklo. Důchodkyně na kole bez podprdy, se zařízlými bombarďákami a červenou kůží, to bylo už moc. To byla poslední kapka. Tak jako u sportovních dědečků, její výkon byl ze začátku pomalý a nudný. Když byla však v mém dosahu, najednou se rozjela takovou rychlostí, že škoda mluvit. Trochu tomu nerozumím. To všichni stařečkové omládnou, když mě vidí? Trochu mě to zaráží… Bylo to nechutné. Kája z Prostřena by se určitě radoval. 


Přiznávám se, že mé nadšení pro krátký pobyt v parku – mezi lidmi značně povadlo. Od tohoto okamžiku budu chodit si odpočívat jen za město do lesa, kde nikdo není. I když je zde riziko, že mě někdo může přepadnout, stále je to lepší než se dívat na vnady sportovní důchodkyně či na tlusté pupky zastaralých dědků. Už nikdy víc!

6 komentářů:

  1. Je fajn sledovat lidi a přemýšlet, co asi zažívají, co si myslí apod. :)
    K těm dědečkům sportovcům - nedávno jsem na běžeckém závodě tleskala jedinému účastníkovi kategorie nad 70 let. Běželo se 10 km, měl to za 45 minut. O čtvrt rychleji než můj kamarád, chudáka to trochu srazilo. :D Líbí se mi staří lidé, co se pohybu nebojí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš pravdu. Je mnohem lepší takhle ve stáří ze sebou něco dělat a sportovat, než jen sedět u televize a nadávat na ty, kteří skutešně na sobě makají - jako moji rodiče. Rovněž je také dobré vzít v potaz svůj zdravotní stav...

      Vymazat
  2. Z toho chlapa, co si sedl přímo naproti tobě, z toho bych taky byla vyděšená a nevěděla, co si o něm myslet.
    Co se týká těch párů, poslední dobou se mi stává, že si říkám, že bych to ráda taky znovu zažila, ale následně si uvědomím, jak je to fajn být sama a svobodná, než zas druhý den vidím chlapa, který se mi líbí a se kterým se vídám každý den. :D
    Je to zajímavý občas sledovat ty lidi, já to tak občas dělávala v autobuse, když jsem nečetla knížku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To znám! Taky si jeden den říkám, že nikoho nechci, dokud nenarazím na osobu, kterou miluji, ale bojím se to říct. Dokáže mě uklidnit i v případech, že jsem hodně naštvaný. V přítomnosti té osoby vždycky změknu. :D

      Vymazat
  3. Mladý kluk, sedící sám na lavičce v parku, je VŽDY podezřelý.
    S tím prostě musíte počítat.
    Milan

    OdpovědětVymazat