9. 12. 2018

Tam v té budoucnosti


Nebyl by to pořádný víkend, abych si nepustil alespoň jednu epizodu z řad mého oblíbeného Star Treku. Tento víkend to připadlo na sérii stanice Deep Space Nine (DS9). Mezi všemi těmi epizodami, jež se zabývají válkou mezi Federací a Dominionem, jsem našel jednu epizodu, která mi ze všech dílů nejvíce padla do oka – epizodu s názvem "Tam za těmi hvězdami". 

Tato epizoda poukazuje na černošského spisovatele Bennyho Russella, co si vysnil kapitána Benjamina Siska, který je kapitán již zmiňované stanice. Jelikož celý díl probíhá v Americe po 2. Světové válce a ve společnosti, která odvrhuje černochy a ženy, které píší, Benny Russell napíše povídku týkající se života kapitána vesmírné stanice, který je rovněž černoch. 


Všem členům redaktorského štábu časopisu, do kterého by ona povídka byla vytištěna se toto dílo velice líbí, nicméně vydavatel tohoto časopisu jej odmítne vydat, kvůli nedodržení obvyklých standardů. Všem je, nicméně, jasné, že číslo časopisu nevyjde kvůli standardu, nýbrž kvůli Bennově povídce. Když se Benny dozví, že jeho povídka nebude vytištěna, a že je z práce vyhozen a k tomu byl ještě předchozí den pozdě večer zmlácen policisty, psychicky se zhroutí. Celá epizoda končí tím, že reálný kapitán Benjamin Sisko hledí z okna, kde vidí odraz sám sebe, ale v Bennyho oblečení. 


Tento díl ve mně vždy zanechá spoustu otázek; vymyslel si kapitán Sisko Bennyho Russella nebo si Benny vymyslel kapitána Siska? Byl Benny Sisko reálný a měl vidinu budoucnosti? Oproti tomu je zde celá řada faktů – černoši byli skutečně odvrhováni společností – násilí, opovržené pohledy, otroctví apod. Je možné, že autoři různých článků a povídek tehdejších časopisů nebyli skutečně ti, za které je tehdejší společnost měla? Pointa této epizody Star Treku série DS9 je zcela jasná – averze společnosti vůči černošské rase. Je vskutku obdivuhodné, jak tato epizoda splývá s předchozími a následujícími epizodami této série Star Treku, navzdory tomu, jak je děj na hony vzdálený. Potyčky mezi Federací, Dominionem, Cardassiany nebo Makisty jsou v této epizodě svým způsobem také vykresleny, ale díky problémům na Zemi konce 20. století. 


Jsem rád, že dnešní společnost už není taková, byť v některých oblastech stále převládají rozdíly. Nicméně tato averze vůči černochům byla "pozměněna" v averzi vůči homosexuálům. Dle statistik, jež jsou snadno zjistitelné na internetu, je ve společnosti více "gay-friendly" lidí než obyčejných homofobů, ale ptám se – je to dost? Černoši a další lidé jiných ras byli do naší společnosti naprosto přijati. Sice to trvalo delší dobu, ale nakonec se povedlo. 

Dožijeme se dob, kdy gayové a lesby budou ve společnosti, a to všech lidí, na stejné úrovni jako my všichni ostatní? Kdy se budou moci veřejně ve společnosti svobodně držet za ruce a líbat se bez opovržených pohledů? Kdy budou bráni jako normální lidé bez ohledu na jejich orientaci či barvu kůže?

23. 11. 2018

Fight s bordelem


Mám rád uklízení, ale jen takové, kdy lítám po baráku s vysavačem v ruce a provádím masakr pavouků a jiné havěti zamořující tento svět. Jasně, jsem vrahoun malých tvorů s nulovou obranou. Věřte mi však, že tito pavoučci poutníčci, kteří si tak vesele visí na pavučinách v rozích pokoje nejsou zas tak bezbranní – rozhodně není nic příjemného, když po vás v noci začne lézt onen mnohohnátový poutníček, nebo když najde vaše ucho jako třetí díl světa a vleze vám do něj. Běžné "skříňkové" uklízení moc v lásce nemám, a to z důvodu, že musím všechny věci vyndat ze svých úložných prostor a provést jejich inventuru. Jsem nucen se rozloučit s předměty, co neviděli světlo světa celé měsíce a utřít ten prach, co z neznámého důvodu vznikl i na těch místech, jež jsou neustále skryty. 

Svůj styl uklízení skříněk a další míst, kde pěstuji nové formy života, rozděluji do několika fází. Snad právě díky těmto fázím strávím uklízením až několik hodin. Beru to však pozitivně – zabíjím čas, který bych jinak strávil bezmyšlenkovitým brouzdáním po internetu. Pojďme se společně vydat na cestu, kde poodhalíme (h)různá tajemství mého stylu uklízení!

1. „Vždyť tu žádnej bordel není!“

Když usoudím, že je ideální čas udělat generální úklid pokoje, něco ve mně mi naopak říká, že v mém pokoji až takový nepořádek není a ta plíseň, co roste v rohu je jen nová forma života, a já jakožto správný důstojník Hvězdné flotily mám tu povinnost ji nechat vyvinout. Pomalu se začínám loučit s prachovkou, koštětem a hadrem, když v tom do pokoje vráží královna všeho pořádku, bojovnice proti chaosu a bordelu – matka. Z mého loučení se s úklidovými pomůckami se náhle stává nepřátelské setkání. Loučení a opětovné setkání v tomto případě nabírá zcela jinou perspektivu. Abych dostal veškerý komfort, který bydlení v bytě s rodiči přináší, musím se pustit do uklízení. To je tak... bléé! Má "drahá" matička umí být pěkně velká vyděračka, když je v ráži. 

Přímo teatrální příchod do pokoje

11. 11. 2018

O metro-lidech


Miluji jízdy hromadnou dopravou, zejména pak metrem. Kromě rychlé jízdy, kterou si užívám ze všeho nejvíc dívajíc se z okna na černočerné tunely, zde také potkám různá individua, na které nenarážím až tak často. Snad právě z důvodu, že mé obydlí je v malém Zapadákově. To nejlepší mě však čeká při největších špičkách – ráno a večer. Ráno se začíná prázdnou soupravou, která se postupně zaplňuje až k prasknutí. Večer vycházejí na světlo světa i ta nejzáludnější individua vůbec. Při těchto špičkách si v metru mají všichni tak nějak blíž, nemyslíte? Velmi živě si vzpomínám na jednu jízdu, kdy souprava byla plná k prasknutí a dovnitř stále lezli další a další lidé. V momentě, kdy všichni vystupovali, celá situace připomínala jako když vypouštíte vodu z vany. Být bohem nebo duchem, a sledovat to hezky shora, celá situace by byla poměrně komická. 

Jelikož mě Praha pomalu asimiluje na pražáka (fanoušci Star Treku pochopí), myslím, že jsem již dostatečně zralý, abych na svůj blogísek vypsal různé druhy opů, se kterými jsem se během jízd metrem dostal až do nebezpečně blízkého kontaktu. Nějaké osobní a intimní zóny, které člověk má mít, nám v tomto případě hezky zdaleka mávají. Pojďme si společně projet nejrůznější druhy individuí, co se v Pražském metru vyskytují. 

pápá intimním zónám

 

Navoněná na týden

V momentě, kdy nastoupíte do metra, se stáváte součástí kolektivního smradu. Lidé, kteří jsou kolem vás vydávají různé pachy, a to zrovna nemyslím obyčejné prdíky. Objevují se zde ďáblice (říkejme jim ženy), jež jsou svými voňavkami nasmraděné na týden nebo muži, kteří zrovna zdolali brutální štafetu a neměli čas svůj pach zkrotit nějakým deodorantem. Pak jsou zde individua, co neviděla sprchu celé týdny či měsíce. V této malé válce pachů kolem vás se tiše modlíte k božímu zázraku a neustále počítáte zbývající stanice k vašemu cíli. 


4. 11. 2018

Radši si hraju sám!


Minecraft je nejpopulárnější počítačová a konzolová hra po celém světě. Umožňuje hráči rozvíjet svou představivost a celkově svou kreativitu pomocí kostiček. Přes den stavíte, v noci bojujete – je-li to nutné. Já osobně jsem Minecraft hrával a přiznám se, že si jej občas zahraji. Tato hra nemá konce. Ano, můžete zabít legendárního draka z Endu, ale můžete i nadále pokračovat se stavěním mega-epických staveb.

Jednou ze specialitek této hry je ta, že můžete v této hře poznávat dobrodružství i s přáteli, tudíž můžete hrát tzv. "v multiplayeru". Mnoho hráčů spíše chodí na veřejné servery, kde staví v neznámém prostředí, na neznámém serveru a mezi neznámými lidmi. Může to být lákavé, ale já osobně jsem radši hrál a hraji v "singleplayeru". Je to mnohonásobně lepší, než riskovat různá nedorozumění či být rozzlobený z rozbitých staveb, co zničili ostatní hráči. Sice tím ztratím pár výhod, které multiplayer nabízí, nicméně tyto výhody kompenzuje kouzlo a krása singleplayeru. Pojďme si společně o výhodách singleplayeru povídat.

  • Bez chaosu
Jak už jsem říkal, v singleplayeru se nemusíte vztekat nad sprostými chuligány, kteří vám rozbili vaše drahocenné stavby. Rovněž zde nenacházíte nedotěžené stromy nebo zničené biomy od ostatních hráčů. No, není to nádherný pohled na nerozgriefovaný svět? 

21. 10. 2018

Jak se princ koloběžka učil jezdit


,,Cože? Koloběžectví je skvělý způsob, jak zhubnout? No, tak to ji musím nutně mít!"

Takhle jsem reagoval, když jsem se dozvěděl, že koloběžku má dnes kde kdo a je to skvělý nástroj pro nesportovce jako jsem já. Nikdy jsem ve sportu nevynikal. Vždy, jsem obsazoval poslední místo v tabulce našeho pana tělocvikáře při jakékoliv disciplíně na hodinách tělocviku. Vlastně jsem levej ve skoro všech sportech, co existují. Když jsem se dozvěděl, že mé drahé vzdálené kamarádky Kája a Brambora mají koloběžky taky a jak moc je vychvalují do nebe, rozhodl jsem se, že se připojím do tohoto dívčího klubu, kde budu imaginárně zastupovat mužský druh. 

Trvalo měsíc, než jsem si vybral parádní koloběžku. Další měsíc jsem strávil úvahami nad tím, zda-li je pro mě dostatečná a konzultacemi s již zmiňovanou Kájou a Bárou. A pak se to najednou stalo – byl jsem v internetovém obchodě a klikl jsem na tlačítko "objednat". Už nebylo cesty zpět. Koupil jsem si úžasnou koloběžku Master 26-20 v mé oblíbené barevné kombinaci černo-zelené. Byla mi doporučena Kostka, ale jelikož má finanční situace nebyla zrovna růžová a já jsem nutně chtěl koloběžku, rozhodl jsem se pro tuhle. Původní plán byl, že si po výplatě koupím Sulov Fusion 26-20, ale nakonec mi nějaký hlas říkal, že si mám koupit Mastera. Domnívám se, že to byl hlas Boží.

Koloběžka za tři dny přišla spolu s mým novým vysavačem a já se nestačil divit nad velikostí krabice a dílů v jejích útrobách. Znáte ten pocit, když máte radost z nového vysavače? 

Fotka z MyStories na Instagramu

Rodinný příslušník mi pomohl se sestavením a o dva dny později konečně stála. Po pečlivém prostudování veškerých chytrých knih a příruček jsem se dozvěděl nemilou věc – musím mít helmu, světla, odrazky a další blbinky, co použiji maximálně jednou a pak mi budou zahřívat místo v zapadlé a zapomenuté skříňce. Měl jsem štěstí – ještě ten den měli slevu v Tescu, a tak jsem rozmáčkl několik much jednou bankovkou. Ve slevě jsem koupil helmu, zámek a světla, co mi nešla nainstalovat. Nakonec jsem s těmito světly uzavřel mírovou dohodu a najednou to šlo – náhle se nechala nainstalovat. Nebýt této dohody, patrně bych ještě dnes louskal způsob, jak je na mou černo-zelenou lásku nainstalovat. Ou, to zní trochu rasisticky.

5. 10. 2018

V posledním tažení - září


Stalo se něco, co se muselo stát. Všichni jsme se to věděli, že se to stane a neuvěřitelnou rychlostí tento okamžik nadešel. Je tu poslední díl ze série "V posledním tažení", který je o mé cestě čtvrtým ročníkem střední školy. Poslední díl, který je takhle pozdě, neboť konec předchozího školního roku pro mne nedopadl příliš růžově. Ponořme se společně do událostí, jež se staly v prvním měsíci nového školního roku, tedy v měsíci září. 

Státní kovadlina

Z důvodu nečekaných potíží, které se mi v červu přihodily jsem musel své maturitní zkoušky odložit až na začátek nového školního roku. 
První maturitní zkouška, která byla na programu, byla sloh z anglického jazyka. Není žádným tajemstvím, že témata byla dvě – napsat dopis instruktorovi sportovního tábora o tom, co se mi tam líbilo, zda-li tam pojedu znova a jaká byla má oblíbená činnost. Druhé téma bylo o něco lehčí – napsat o naší škole, resp. čím je speciální, jaký je náš oblíbený předmět apod. Musím se pochlubit, že anglický jazyk je můj oblíbený předmět a vždy jsem v něm byl jeden z nejlepších. Problém nastal, když jsem dostal zadání. Vypadla mi z hlavy všechna anglická slovíčka a bez použití slovníku bych byl pravděpodobně v šunce. Po skončení zkoušky jsem měl o sobě pochyby. Oddechl jsem si, když mi za dva týdny dorazily výsledky. K mému překvapení mi scházelo pár bodů a dosáhl bych maximálního počtu bodů. Říkal jsem si, jak je to možné? Zkoušku, o které jsem si myslel, že jsem ji dál ze všech nejmíň jsem dal skoro na maximální počet bodů a u zkoušek, u kterých jsem si myslel, že u nich budu zářit, tak jsem je sotva dal. Přestávám věřit ve svůj vnitřní pocit.

Jako druhá státní maturitní zkouška byl didaktický test z češtiny. Jsem si jist, že nejsem jediný toho názoru, že na tak velký štos papíru a tolik čtení máme velmi málo času. Důkladně jsem si přečetl tak tři texty a udělal bambilion úloh týkajících se těchto textů. Zbytek byla jako soutěž v loterii, neboť se čas krátil a já náhodně zaškrtával odpovědi, aniž bych věděl, co se po mě chce. Byl jsem jak smyslů zbavený. Už vím, jaký je to pocit zkoušet svoje štěstí v loterii. Rozdíl je však ten, že zde mi šlo o budoucnost, v Sazce by šlo o čísla a peníze.

Třetí a poslední státní maturitní zkouškou byl didaktický test z angličtiny. Tato zkouška se skládala ze dvou části – text a poslech. První na řadu přišel poslech. Reproduktory učebny, ve které zkouška probíhala byly při nejmenším zajímavé a obrovské. Tajně jsem si vždy přál, abych měl takové reproduktory doma. Pak bych mohl oplatit všem sousedům v okolí ty koncerty, kterých jsem se musel násilně zúčastnit. Hlas, který vycházel z těchto reproduktorů byl čistý a jasný. Zvuk byl přijatelný, ovšem do té doby, než byly spuštěny nahrávky v anglickém jazyce. Mylně jsem se domníval, že kvalita je chyba těchto reproduktorů, avšak jak jsem se později dozvěděl, byla to chyba nahrávek. Nahrávky byly nekvalitní a lidé, kteří na těchto nahrávkách mluvili byli moc rychlí a prakticky se nedalo rozumět jedinému slovu. Tato část zkoušky vyžadovala naší maximální pozornost. Co se týče didaktického testu, byly v něm asi tři nebo čtyři velké texty. Nešlo o nic těžkého – pouze hledat informace v textu a dávat pozor, zda-li jsou informace přesné. Nakonec jsem byl rád, že jsem didaktický test z angličtiny dal téměř na plný počet bodů a češtinu lehce na minimem. 


Je celkem zajímavé, že pro většinou maturantů je zkouška z anglického jazyka snadnější než z českého jazyka. Myslím si, že by to mělo být naopak. Český jazyk je náš rodný jazyk, nicméně kdo by si pamatoval trilion autorů a jejich děl, že?

Ústní peklo

O týden později se konaly ústní zkoušky. Popravdě těchto zkoušek jsem se bál ze všeho nejvíc. Není žádným tajemstvím, že nerad mluvím před určitým počtem lidí, byť mě znají čtyři roky a před neznámým panem předsedou. Mluvení na veřejnosti mě stresuje, ale když je potřeba, dokáži to překousnout. První zkouškou, při které jsem musel svůj strach a nervozitu potlačit byla ústní zkouška z češtiny.

Do školy jsem přišel pěkně brzo. Jelikož jsem neměl vytištěné všechny maturitní okruhy, vzal jsem si s sebou svůj notebook a pokusil se z něj drtit co šlo. Knihu, kterou jsem si vylosoval jsem zrovna nechtěl dostat, ale nějak jsem to okecal a byl jsem mile překvapen, kolik toho o dané knize vím, byť jsem jí moc velké pozornosti ode mě nedostalo. Vylosoval jsem si knížku s názvem "Osudy dobrého vojáka Švejka" od Jaroslava Haška. Když jsem seděl na potítku a měl před sebou prázdný papír, netušil jsem, co napsat. V momentě, kdy se čas krátil a já měl přijít na řadu, jsem ze sebe dostal tolik, že ani nevím, kde se ty informace vzaly. Paní učitelku jsem mile překvapil, že vím tolik toho o daném literárním směru, do kterého dílo patří, a přitom literárním směrům nevěnuji téměř žádnou pozornost. Nikdy jsem nevěnoval literárním směrům pozornost. Jediného člověka, kterého Švejk moc nezajímal byl pan předseda, který jen seděl, poslouchal a zkoumal stěny kolem sebe.

Z druhé ústní zkoušky – angličtiny – jsem strach vůbec neměl. Anglický jazyk ovládám velmi dobře a baví mě. Je pravda, že téma, které jsem si vylosoval, bylo lehké, nicméně vydolovat informace z mé hlavy o daném tématu bylo při nejmenším obtížné. Jsem rád, že má paní angličtinářka zná moje schopnosti a to, jak jsem se o hodinách snažil. Mé chybky přehlédla. Snad v tom měla prsty i značná nervozita. Pro některé je téma "London" velmi lehké téma, ale když jsem tam nikdy nebyl a veškeré informace znám jen z internetu, není to snadné. Nakonec jsem však něco splácal dohromady a jako u maturitního slohu z angličtiny, neměl jsem daleko k tomu, abych odmaturoval na výbornou. Podobně jako u zkoušky z češtiny to zajímalo obě naše angličtinářky, kromě pana předsedy. Poslední kapka byla, když pan předseda zavřel a oči a začal chrápat. Do diskuze probíhané v anglickém jazyce jsem i trochu vmísil současnou situaci, která mi hodně vadila. Ačkoliv jsem odběhl od tématu Londýna a věnoval se chvíli spícím lidem, má paní angličtinářka se přidala k mému "nepřímému" a zápornému vyjádření o probíhající zkoušce. 


Předmět, který jsem bral na lehkou váhu a u kterého jsem si byl jist, že ho určitě dam, byl odborný předmět nazývaný "Operační systémy". Tento předmět mi z odborných předmětů byl vždy nejblíž. Bavil mě mnohem víc. Dostal jsem téma "Start operačního systému Linux", ve kterém jsem měl podrobně popsat, co se děje a co se načítá od spuštění počítače – od stisknutí tlačítka. Myslím si, že je zbytečné zde probírat detaily jako jsou start BIOSU, řadičů, grafického rozhrání apod. Tomuto okruhu jsem pozornost nevěnoval skoro vůbec, neboť jsem neměl ani tušení, že v seznamu okruhů je vůbec toto téma. Měl jsem štěstí, že jsem měl před samotnou zkouškou pocit, že si toto téma vytáhnu a dal jsem na svou intuici a před zkouškou se snažil naučit vše potřebné. Je obecně známo, že učitelé můžou i nemusí při zkoušce studentovi pomáhat. Většina učitelů však pomáhá. Na této zkoušce byli přítomni oba dva učitelé, které jsme měli na tento předmět. Pan učitel, u kterého bych nečekal, že to bude dělat, se mě snažil potopit na záludných otázkách, což je mi líto. Já však vytrval a něco jsem pověděl. Když jsem opustil zkušební místnost, myslel jsem si, že jsem danou zkoušku neudělal. Napětí a nervozita z vědomí, že jsem tuto zkoušku nedal ze mě opadla, když jsem se později dozvěděl opak.

Poslední ústní zkouška, na kterou jsem se těšil ze všech nejmíň, a před kterou jsem se klepal nejvíce, byla z předmětů "Počítačové sítě", se kterým jsem měl problémy. Na seznamu okruhů mi padl do oka pár okruhů, u kterých jsem si byl jist, že je na 100% okecám. Nicméně okruh, který jsem si přál ze všech nejvíc byl s názvem "Optické kabely a koaxiální kabely". Ano, hádáte správně! Vytáhnul jsem si tento okruh a skoro jsem si chtěl před předsedou komise poskočit. Odmaturoval jsem z tohoto předmětu na chvalitebnou. Není to výsledek, který jsem očekával, neboť jsem očekával výbornou, ale chvalitebná známka je taky skvělá. Je celkem ironické, že z předmětu, kterého jsem se nejvíc bál, jsem odmaturoval na nejlepší známku ze všech zkoušek. 

Pálení vědomostí

Už od začátku celého čtvrťáku jsem se těšil na den, kdy úspěšně dokončím maturitu a následně všechny své sešity ze školy spálím. Na začátku tohoto měsíce – října se mi to povedlo splnit. Já a táta jsme na naší zahradě vytvořili ohniště a já jsem do ohně házel sešit za sešitem a hrdě prohlašoval, jak mi onen předmět nebude chybět. U předmětů, které jsem ze srdce nesnášel, jsem to dokonce i vyřvával. Po chvilce pálení začalo dokonce i sněžit. Sněžily zbytky papírů! Nyní se musím zbavit učebnic, jenž chci příští rok prodat a pak budu mít pocit, že jsem konečně svobodný. Že konečně už nejsem studentem. 

pálení sešitů

Jsem šťastný, že mám maturitu za sebou a maturitní vysvědčení v ruce. Jsem šťastný, že už nemusím chodit každý den do té školy, a že se můžu věnovat svým koníčkům, a přitom hledat práci, která mě bude bavit. Jsem šťastný, že můžu odstartovat svůj plán se stěhováním od rodičů a začít žít svůj život. Je nad slunce jasné, že na vysokou školu nepůjdu, neboť jsem rád, že jsem se dobelhal k maturitě a úspěšně ji složil. Jedno však vím jistě – nechtěl bych si to zopakovat. V současné době si hledám práci a upřímně doufám, že si co nejdřív nějakou dobrou práci najdu. 


Tímto článkem bych ukončil sérii "V posledním tažení". Když si přečtu všechny díly této série, je celkem zajímavé, jaký byl můj poslední školní rok a upřímně mi některé události chybí a chtěl bych si je znovu zopakovat – například maturitní ples, byť jsem na něm neměl svou rodinu. Chtěl bych poděkovat lidem, kteří mi drželi palce a svým čtenářům, kteří aktivně sledovali můj poslední školní rok a věřili mi. 
Budoucím maturantům držím palce, ať jim to vyjde a mohu-li dát radu, užijte si váš poslední školní rok.

S pozdravem Markii Reed, autor tohoto blogu

20. 8. 2018

Filtry jsou life


Internet dělá s lidmi divy. Nejenže se můžete na internetu chovat jinak, jako byste vedli dvojí život jako Jace Herondale - normálně lovec stínů, jindy oddaný služebník královně pekla Lilith, ale také můžete získat zcela novou podobu. Jakmile zapnete prohlížeč a jdete na sociální sítě, stává se z vás zcela odlišná osoba s unikátní osobností a vzhledem, který vám může závidět i Jennifer Lopez.
Díky magickým kouskům, které dokáží filtry se z vás stane krasavec či krasavice s hladkou tváří bez sebemenších známek nevítaných objektů na vaší ksichtní pokožce nebo unikátní fotograf, který si zaslouží své místo mezí dalšími stovkami a tisícovkami brilantních fotografů. Filtry zkrátka dělají divy!


Jace Herondale pod vlivem Lilith - kralovny pekla Edomu